Na Reshoper jsem šla hledat příležitosti.
Největší překážkou jsem ale byla já sama.

O tom, jaké je navštívit e-commerce veletrh jako introvertní founderka. A proč někdy stačí, aby první krok udělala druhá strana.

Sales a komunikační dovednosti nikdy nebyly moji silnou stránkou. I v Amazing Brands fungujeme převážně na doporučení, ale vím, že pokud chceme opravdu růst, musíme se umět prodat. Pro mě naprosté bojiště, no výlet z komfortní zóny je prostě nezbytný krok.

Na Reshoper jsem přijela s poměrně jasnou představou. Prozkoumat novinky ze světa e-commerce, poznat zajímavé firmy, jejich produkty a technologie. A ideálně objevit nové možnosti spolupráce pro Amazing Brands.

Veletrh plný vystavovatelů, odborníků, inovací a lidí, kteří mají s podnikáním něco společného. Pro někoho prostředí plné příležitostí.

Pro mě také. Jen s jednou drobnou komplikací.

Jsem introvert.

A ne ten typ introverta, který si jen raději přečte knížku, než aby šel na večírek. Jsem ten typ, který dokáže hodiny přemýšlet nad obchodní strategií, připravit prezentaci, vymyslet celý produktový ekosystém, ale když má přijít k úplně cizímu člověku a říct „Ahoj, já jsem…“, najednou má v hlavě prázdno.

Tři hodiny, jedna káva a spousta promarněných příležitostí

Procházela jsem mezi stánky. Pozorovala firmy, jejich prezentace, produkty i návštěvníky. V hlavě mi běžely desítky nápadů. Tady bychom mohli spolupracovat. Tady vidím zajímavou integraci. Tohle by mohlo dávat smysl pro naše klienty.
A pak přišla ta nejtěžší část. Oslovit je. Pro někoho banalita, pro mě opravdový challange.
Najednou jsem nevěděla, kam dát ruce, jak začít rozhovor, jestli někoho nevyrušuji nebo jestli vůbec bude mít zájem se se mnou bavit.

Tak jsem šla dál.

A dál.

Po zhruba třech hodinách jsem seděla s kávou a uvědomila si, že jsem zatím nenavázala jediný kontakt. Přitom kolem mě byly desítky vystavovatelů, kteří sem přijeli představit své služby, získat nové zákazníky a navázat obchodní vztahy.

Docela absurdní, ne?

Když konečně sebereš odvahu.
A zjistíš, že musíš odvést práci za oba.

Nakonec jsem se odhodlala. Přišla jsem k prvnímu stánku, představila se a začala se ptát. A tady přišlo další překvapení. Čekala jsem, že se rozhovor nějak přirozeně rozvine. Že se mě někdo zeptá, co dělám, proč jsem přišla nebo co mě na jejich řešení zajímá. Místo toho jsem měla pocit, že musím celou konverzaci táhnout sama.

Dostala jsem informace o produktu, pokládala další otázky, snažila se najít společné téma. A když už jsem nevěděla, na co dalšího se zeptat, nastal další problém. Jak ten rozhovor vlastně ukončit?

„Tak jo, díky, nashle.“

A bylo hotovo.

Podobnou zkušenost jsem měla u několika dalších stánků. Vystavovatelé uměli představit, co prodávají. Někteří opravdu dobře. Ale málokdo se zajímal o to, komu vlastně svoje služby prezentují. A právě tam podle mě vzniká obrovský nevyužitý prostor.

Nejlepší rozhovory?
Ty, do kterých mě někdo doslova zatáhl.

Paradoxně nejpříjemněji jsem se cítila ve chvílích, kdy mě někdo aktivně oslovil. Někdy mě dokonce téměř zatáhl ke svému stánku.

A víš co? Byla to úleva.

Nemusela jsem vymýšlet, jestli můžu přijít. Nemusela jsem hledat správnou úvodní větu. Někdo jednoduše otevřel dveře ke konverzaci. A najednou jsem neměla problém mluvit.
Dokázala jsem vysvětlit, čemu se věnuji, ptát se, přemýšlet nad možnostmi spolupráce. Z člověka, který ještě před chvílí nervózně obcházel stánky, byl najednou úplně normální obchodní partner.

A co je na tom nejzajímavější?

K některým z těchto stánků bych sama pravděpodobně vůbec nezašla. Ne proto, že by mě jejich produkt nezajímal. Jednoduše bych na první pohled neviděla důvod nebo bych nenašla odvahu. Jenže právě díky jejich iniciativě vznikla příjemná komunikace a v některých případech se otevřel i prostor pro možnou spolupráci.

Člověk, který prochází kolem, nemusí být jen náhodný kolemjdoucí

Přemýšlela jsem nad tím i cestou domů. Kolik podobných lidí asi na veletrhy chodí? Kolik z nich má vlastní firmu, rozhodovací pravomoci, zajímavý produkt nebo přístup k potenciálním zákazníkům?
A kolik z nich jen projde kolem stánku, protože se nedokážou odhodlat udělat první krok? Vystavovatel přitom často vidí jen člověka, který se nezastavil.

Jenže nezastavit se neznamená nemít zájem.

Možná ten člověk neví, jestli je vaše služba pro něj relevantní. Možná nechce rušit. Možná právě přemýšlí, jak vás oslovit.

A možná je prostě introvert.

Přitom někdy stačí obyčejná otázka.
„Ahoj, čemu se věnuješ?“
Ne desetiminutová produktová prezentace. Ne naučený prodejní monolog. Jen upřímný zájem o člověka na druhé straně.

Protože možná nepotřebuje váš produkt přímo on. Možná ho potřebují jeho klienti. Možná má technologii, kterou můžete integrovat. Možná dokáže vyřešit problém, se kterým se vaše firma potýká.

Ale to se nedozvíte, pokud budete jen čekat, až se zeptá.

Co mi Reshoper nakonec dal?

Nepřivezla jsem si kufr vizitek ani seznam nových klientů.
Přivezla jsem si pár zajímavých kontaktů, několik nápadů na spolupráci a především jedno docela zásadní uvědomění.

Úspěch na veletrhu nemusí záviset jen na tom, jak dobře představíte svůj produkt. Ale také na tom, kolik prostoru dáte lidem, aby vám představili sebe.

A to platí pro obě strany.

Já se musím naučit překonávat vlastní strach a aktivněji otevírat rozhovory. Protože příležitosti za mě nikdo hledat nebude. Ale firmy, které na podobných akcích vystavují, by možná měly přemýšlet i nad tím, kolik příležitostí jim projde přímo před očima.

Ne každý potenciální zákazník nebo obchodní partner totiž přijde s připraveným pitchem, sebevědomým podáním ruky a vizitkou v kapse. Někdy stojí tři metry od vašeho stánku, drží kelímek s kávou a už pět minut přemýšlí, jestli vás má smysl oslovit. A možná právě on je ten kontakt, kvůli kterému jste na veletrh přijeli.